Městys Malšice

kniha Mgr.Aloise Sassmanna o historii Malšic "Malšice mezi Lužnicí a Lužnicí" v prodeji na úřadě městyse Malšice nebo v knihovně Malšice za cenu 290,- Kč.

Historie
Zdroj - Kronika

DOBA HISTORICKÁ

Slovanský původ obce

Kmenové slovanští osídlili naši zemi a rozdělili si ji na různé kraje. Tak i náš kraj patřil asi k Bechyňsku, o němž se již nejstarší kronikář Kosmas zmiňuje. Tím je dáno, že také Slovany osazen byl. Samo jméno Malšic jest jistě původu staroslovanského, také jména okolních osad o tom svědčí. Obměna jména „Malšice“ vyskytuje se dosti zhusta v Čechách: Malše, Malešice, Malesice, Malšovice, Maleš, Malešov, Maleč, Malčice a podobně. Postup čísel domovních ukazuje dosud, jak byly Malšice původně založeny. Čtyři řady statků uzavíraly velikou prostrannou náves. Nejstarší část je strana východní, od kostela k číslu 9, pak strana severní od „Spálené ulice“ k číslu 27 („myslivna“), dále strana západní (od čísla 28 – 38) a jižní (od čísla 39 – 46). Teprve do tohoto čtverhranu stavěny později nové statky a domy, čímž náves se zmenšila na nynější „Hlavní náměstí“, později vzniklé „Komenského náměstí“, „Táborskou ulici“, Spálenou ulici“, „Palackého ulici“, „Husovo náměstí“a „Lužnickou ulici“. V pozdější době (12. – 13. století, kolonizační soustava podle práva nákupního), kdy osazovatelům vykazovány byly určité lány, po jistou lhůtu prosté všech břemen, vznikla asi vesnice Lány.
V době vlády Boleslavců, kdy utvořeny v zemi kraje (zřízení hradské) staly se Malšice součástí kraje bechyňského.

Příběnice

V sousedství Malšic pak rozmohl se (13. století) rod Vítkovců či pánů Růže (Rožmberků), kteří založili na skalním ostrohu nad řekou Lužnicí mocný hrad Příběnice. Hned od počátku náležely Malšice k panství příběnickému, s mnoha jinými osadami v okolí. Přirozeně, že i dějiny Malšic od založení hradu pojí se s dějinami jeho.
Pod panstvím Rožmberků staly se Malšice záhy značnou a bohatou farní osadou. Ve starém popisu diecese pražské podle krajů a žup (jak v době Karla IV. sepsáno) uváděna jest též zmínka o plebanii malšické.

Nový kostel

Většího rozkvětu doznaly Malšice zvláště v době, kdy ujali se panství Rožmberského: Petr, Vedřich, Jan a Jošt. Tito založili ve vsi Malšicích roku 1373 na místě starého kostela (asi ohněm zničeného) nový kostel ke cti svaté Trojice a prodali zdejšímu faráři Václavovi šest jiter luk u vsi Vlastiboři, z nichž čtyři jitra měla patřiti ke kostelu malšickému a dvě jitra ke „špitálu příběnickému“. Téhož roku prodali (zastavili) spolu s jinými nemovitostmi jeden lán v Malšicích klášteru sv. Kláry v Týnci. (Zástavu tu vyplatil syn Jindřich roku 1404.) Roku 1386 darovali Vedřich a jeho syn Jindřich kostelu malšickému ves Potálov, aby mohl farář držeti kaplana a čísti mše jistého druhu. Také darovali (v náhradu za desátky z odprodaného dvora v Libějicích) faráři dva poplatní lány v Malšicích. Nadání kostelu učiněná v minulých letech potvrzena roku 1386 Vedřichovi, který v tu dobu na Příběnicích pobýval.

Doba husitská

Ve válkách husitských stála i krajina malšická v popředí ruchu válečného (zvláště po dobytí hradu Příběnic Tábory dne 13. listopadu 1420). V letech pozdějších (kolem roku 1437), kdy Příběnice byly vráceny Rožmberkům a pak byly bořeny, tu zúčastnili se horlivě okolní sedláci i bez vyzvání a s největší horlivostí. Kostel v době válek zůstal opuštěn i fara. Roku 1464 jest opět zmínka o faráři malšickém Janu z Loprozilu.
Po zničení hradu příběnického patří Malšice ke zboží choustnickému; (název zboží příběnické se udržel delší čas). Ve druhé polovici 15. století však se nevyplácelo vydržování úřednictva na zdejším panství a proto počali Rožmberkové jednotlivé části pronajímati, v zástavu dávali, nebo i prodávali. Syn Janův Jindřich zastavil roku 1472 platy v Malšicích (a i jinde) Mikuláši Špánovskému z Lisova, držiteli panství želečského. Tak se i Malšice dostaly v držení pánů Želečských a hradiště příběnické pozvolna zarůstalo lesem.

Míra příběnická

Ze slávy Příběnic zachovala se dlouho pověstná „míra příběnická“. Ještě v 19. století odváděli osadníci fary malšické desátky (do roku 1848) žitné i ovesné v „míře příběnické“. Po dlouhou dobu se zde zachovalo rčení: „Měřte na příběnickou“. Míra ta chována byla na faře, označena byla třemi hvězdami s nápisem: „Příběnická míra, vydaná l. P. 1678“.
Také osud vesnice Potálova byl smutný – zpustla již v 16. století. Když roku 1550 koupili poručníci Viléma z Rožmberka statek želečský, ustanoven tam zvláštní úředník jemuž přikázány také všechny vesnice bývalého panství příběnického.

Malšice při panství želečském

Toliko ves Malšice s několika jinými, ač Želči bližší, ze starého zvyku ponechány při panství choustnickém. Později zase odtrženy od Choustníku a přidány k Želči. Roku 1596 odprodal poslední Rožmberkovec Petr Vok několik vesnic (i Malšice) s panstvím bechyňským Adamovi ze Štenberka. Petr Vok také daroval kostelu malšickému velký zvon s nápisem: „Tento zvon slit jest k osadě malšické ke cti a chvále blahoslavené Trojice s matce a ku poctivosti vysoce urozeného pana Petra Voka z Rožmberka a nákladem Ondřeje Včely v Táboře. Léta páně 1583“. (Nápis je psán staročeštinou.)

Doba pobělohorská

Válka třicetiletá zanechala i v Malšicích zlé stopy. Fara byla opuštěna a po roce 1623 zanikla. Ve strachu uschovávali zámožní lidé peníze, zakopávali je v polích a ve staveních, kde se po staletích náhodou objevují. V Malšicích se našlo na několika místech více mincí z té doby (u Tůmů). Jsou to mince z doby Rudolfa II. a Ferdinanda II. a i mince bavorského biskupa Leopolda. Poměry selské seznáváme z urbáře panství želečského z roku 1677 (těsně po válkách): „Pravda jest v české historii, že ve 30leté válce mečem, morem, bídou a vystěhováním celé tři čtvrtiny obyvatel dílem zahynulo, dílem se toulalo v cizině. Po válce pak vysoké daně, nesnesitelná poroba a cizí vrchnosti měly za následek, že jen pomalu se lid vracel ke své práci. Ač majitelem panství želečského byl dobročinný hrabě Jan ze Šternberka, přece ještě v roce 1677, kdy 30 let po ukončení válek, byla celá jedna třetina selských gruntů pustých, neobydlených, nesdělávaných. V Malšicích bylo z 21 gruntů a 13 chalup: pustých: 1 grunt a 4 chalupy.

Obnovení kostela a fary

Roku 1669 koupil panství želečské Václav František Enseb z Lobkovic, čímž se Malšice dostaly pod jeho panství. Za této vrchnosti obnovena byla fara v Malšicích roku 1739 dne 28. srpna byla fara v Malšicích od patronky Vilhelmíny, hraběnky z Althannu obnovena (zanikla v roce 1623), příjmy peněžitými, deputátem nadána a farářem obsazena. Nový kostel pak vystavěn knížetem Ferdinandem Filipem z Lobkovic roku 1473. Při zakládání fary a určování farních pozemků, vyměněny od některých usedlostí pozemky pro faru za pozemky na „Jitrech“. Takto zceleným pozemkům při faře říká se dodnes „farská zahrada“. Pozemky ty patřily původně k těmto usedlostem: k číslu 1 „u Tůmů“ (nyní tam fara); k číslu 2 „ u Tříbokých“ (nyní tam Voborský – hostinec); k číslu 3 „u Kosů“ (stávalo na nynějším dvoře u Šteflů – později číslo to přeneseno do Růžové ulice – majitel dnes Stejskal V.); k číslu 4 „u Jarochů“ (nyní u Šteflů – hostinec – zůstalo na starém místě); k číslu 5 „u Choutků“ (vystavěno nově na Jitrech – tam dodnes); k číslu 6 „u Peštů“ přeneseno k Markovům – za rybníkem „zákostelním“).

Pivovar

Tůmovi (číslo 1 bývalé) dostali místo, kde stával dříve pivovar (nyní číslo 46), až za hřbitovní zeď; silnice tehdy nebyla. Dosud se tam říká „na pivovaře“. (Po pivovaře zbytky jsou sklepy pod nynější stodolou Tůmovou – pak pamět na chmelnici za jmenovanou stodolou.) Mimo pivovar byl v Malšicích také poplužní dvůr, který byl teprve roku 1848 rozparcelován. Stál na „Průhoně“.

Dvůr „Průhoň“

Dosud se tam uchovaly názvy: „Na špejchaře“, „Ve dvoře“, „Na stodolách“. Ve „fořtovně“ sídlel myslivec. Po zrušení dvora v Malšicích vystavěn dvůr „Karolín“ ( k poctě kněžny Karolíny z Lobkovic). Majitel čísla 84 „u Mazouchů“, pan Boháč, chová ještě smlouvu (kontrakt) s vrchností Lobkovickou o koupi pozemku na němž uvedené číslo stojí.

Škola

Současně s farou zřízena byla v Malšicích škola a dosazen na ní roku 1743 učitel (kantor a varhaník) Vojtěch Mikura, z panství Švarcenberského od Třeboně. Rod Mikurů byl při zdejší škole nepřetržitě téměř půl druhého století (od roku 1892). Roku 1833 vystavěna nynější školní budova (jako dvoutřídní). Na nynější rozměry rozšířena postupně do let 1866 (? 1886).


Sňatkem Jana hraběte Harracha s Marií kněžnou z Lobkovic roku 1856 dostaly se Malšice s panstvím želečským pod panství rodu Harrachovského. Ovšem změnou poměru sedláka – robotníka k pánu (šlechtici) – zrušením břemen robotních – poddanství a s určením všech svobod a práv drobnému člověku v letech 1848 – nastaly změny ve vývoji vesnice naší.
Bouřlivé doby na počátku 19. století zanechaly ještě i v Malšicích nevalné vzpomínky. Když se mezi lety 1830 – 1840 měla stavěti silnice z Tábora do Bechyně a byla měřena přes Malšice, žádali malešičtí, aby byla vedena mimo osadu; (aby se spíše vojáci a potulný lid vesnici vyhnuli). Nová silnice, přímo přes Malšice vedoucí vystavěna roku 1872 nákladem obce a poplatníků. V klidnějších dobách druhé polovice 19. století vzmáhal se počet obyvatelstva i domů velmi rychle. Tak v roce 1845 bylo zde ještě 78 čísel – dnes již skoro dva a půlkrát tolik. Přičiněním vedoucích mužů obce a spolků místních, povýšeny Malšice na městys roku 1868.
Zvlášť se připomíná farář Šonka Jan, který se o zvelebení Malšic ve všech směrech, velmi přičinil.
Panství želečské bylo v roce 1907 prodáno společně pánům: Františku Maškovi (Želeč) a Františku Vodňanskému (Dražičky).

Události od roku 1848

Ze zvláštních událostí v posledních letech zaslouží zmínky:
Roku 1863 založen zde Živnostenský spolek.
Roku 1865 zakládána Občanská záložna. Téhož roku povoleno konání výročních trhů.
Roku 1868 hráno zde první divadelní představení.
Roku 1870 zřízena zde pošta, zřízen kupecký závod „Úspora“. Telefonní zařízení jest až od roku 1903.
Roku 1868 – 1870 zřízen zde obvod lékařský.
Roku 1873 otevřena nová fara.
Roku 1877 založen zde hasičský sbor.
Roku 1833 zřízena četnická stanice.
Roku 1890 prováděno zde sčítání lidu (napočteno 1046 obyvatelů).
Roku 1898 založen „Jubilejní dům chudých“ (Chudobinec).
Roku 1900 vystavěna budova „Občanské záložny“.
Roku 1903 slavnostně zahájena jízda na právě zřízené dráze elektrické z Tábora do Bechyně. Malšice mají své vlastní nádraží.
V roce 1910 – 1913 vystavěny z Malšic silnice okresní: do Maršova a do Bečic.
V roce 1911 započal se stavěti v Malšicích vodovod (samočinný).

Také Malšice nezůstaly ušetřeny živelních pohrom. Tak zejména obec stižena roku 1854 hrozným krupobitím. V roce 1874 zuřil zde požár, v nynější „Spálené ulici“. V roce 1891 bylo opět velké krupobití, které se opakovalo s větrnou bouří nebývalé síly a účinku v roce 1903.

Roku 1880 vystavěna na náměstí socha svatojánská.
Roku 1876 navštívil Malšice biskup J. Valerian Jirsík.
Roku 1916 navštívil Malšice ministr (kultur a vyučování a veřejných prací) JUDr. Otakar Trnka.
Dotatek: Roku 1884 založen v Malšicích odbor Národní Jednoty Pošumavské. V roce 1893 uveden v život spolek hospodářsko-okrašlovací. Roku 1903 vznikla vlastní živnostenská záložna.

Válka světová zabrzdila vzrůst a vývoj nových Malšic a zanechala mnoho hrozných vzpomínek zde. V roce 1918 konala se zde obrovská slavnost – z radosti nad znovudobytím naší svobody (3. listopadu). V roce 1919 založen zde Sokol; roku 1920 – 1922 provedena při velkostatku Karolíně a Červeném dvoře parcelace pozemků pro drobný lid. V roce 1921 provedeno sčítání lidí: v Malšicích napočteno 473 mužů a 511 žen, celkem 984 obyvatel (i se Starými Lány).
Z jara v roce 1923 poprvé převeden do Malšic elektrický proud – o něco později začalo s elektrizací celé obce.
V roce 1921 zde založena církev československá; (jedna náboženská obec).
V roce 1924 konána zde výstavba učňovských prací dílenských.
V roce 1920 utvořena Místní osvětová komise v Malšicích a zřízena zároveň: Veřejná lidová knihovna.
Dne 10. dubna 1920 projel Malšicemi autem pan president T. G. Masaryk, bydlící tou dobou v Plané nad Lužnicí. Jel se podívat do Příběnic. Na zpáteční cestě byl občanstvem velmi četně shromážděným, bouřlivě pozdravován; o jeho příjezdu nikdo nevěděl.
V roce 1924 byly vystavěny pozemky na „farské zahradě“ a vystavěna tam celá kolonie domků.
Dne 30. srpna 1925 byl odhalen pomník padlým vojínům ve světové válce.
V roce 1927 konána zde, na paměť 100. výročí vynalezení ruchadla bratřím Veverkovým, soutěž orného náčiní a výstavka ovoce a hospodářských plodin. Téhož roku elektrická dráha přejela u „Čenkovské kapličky“ občana Kutinu ze Skvýchova.
V roce 1928 mluvil zde na schůzi bývalý president Státního pozemkové úřadu poslanec Dr. Karel Viškovský. Téhož roku konána jubilejní slavnost 28. října, k desítiletí republiky čs. za velké účasti lidu a zástupců všech korporací místních.

SLOŽENÍ PŮDY

Malšická krajina je prahorní. Žula zasahuje k nám od severu a její jižní výběžek tvoří kopec zvaný „Trávná cesta“, severně od silnice (vysoko: 521 metrů nad mořem).
Malšice mají 497 m nadmořské výšky a leží na spodině žulové (severní část) i rulové (část jižní). Hranice obou hornin jest neurčitá. Uložení těchto vrstev má také vliv na hojnost vody v Malšicích. Kdežto část městyse, ležící pod jmenovanou „Trávnou cestou“ má hojnost dobré vody ve studních, (protože četné prameny stékají po žulových, nepropustných svazích k jihu), tedy zase část jižní a západní má vody citelný nedostatek, (protože štěrkovitá a zvětralá rula vody nedrží, propouští ji do hloubky a tak se silnější prameny utvořiti nemohou). Půda severně položených pozemků, vzniklá zvětráním žuly je písečná, chudá, kdežto pozemky jižnější a západní mají půdu lepší, těžší, vzniklou zvětráním ruly. Žula kolem Malšic (na „Trávně cestě“) je nažloutlá, podobná oné z lomů na „Vysoké“. Rula, která vychází na povrch pouze v podobě štěrkovité, značně zvětralá, obsahuje místy tuhu (rula grafitová). Vápenec nachází se hojně jen u Bečic. Je velmi tvrdý, což je asi příčinou proč se málo užívá (neužívá nyní) k pálení vápna.
V lese „Cabrov“ jsou rozbořené pece vápenné, což je důkazem, že lesní správa velkostatku pokusila se před léty páliti vápenec okolní, od čehož pak upustila.

DOBA ROBOTNÍ

Robota v Malšicích

Povinnosti robotní se dělily na robotu pěší a potažitou. Z Malšic se jezdilo a chodilo na robotu do Dražiček, Karolína a na Červený. V šest hodin musel robotník býti na místě. Kdo robotu zaspal, dostal zapsaný „rest“, který musel buď penězi odčiniti, nebo zameškaný čas nahradit. Ze starých kontraktů z let 1828 – 1841 dovídáme se o povinnostech robotních: Potažité roboty byly v té době tři dny týdně (čili 156 dní s 2 kusy dobytka) od sv. Jana do sv. Václava, a týdně 2 pospolu pěší robotu (celkem 26 dní). Povinnosti robotníků byly ještě následující: a) k záduší malšickému (místní) jménem „železné krávy“ každoročně platili 23 a tři čtvrtině krejcaru;
b) faráři malšickému jménem „desátků“ každoročně 1 míru žita a něco ovsa (podle velikosti statku) odváděti;
c) malšickému učiteli „nového roku“ určitý poplatek odváděti.
Tyto povinnosti se zvětšovaly neb zmenšovaly podle velikosti usedlosti. Kromě prací polních a lučních museli robotníci konati i jiné práce, např.: opravu polních a lesních cest, kácení dříví, vyvážení bláta z rybníků, oprava hrází rybničních a podobné (např.: na silnici od Čenkova k Dobřejicům pracovali občané malešičtí s potahy; každý tam měl vykázanou část, na kterou musel navézti kámen, vyštětovati a zásypem povézti; některý poddaný měl až 20 sáhů tratě silniční).

Výkup z roboty

Když byla robota zrušena (1848), vznikla tzv. zemská komise k vyvazování gruntů. Ta vydávala zvláštní formuláře „tabely“ jež vyplňovala komise okresní (u nás v Želči).
Jak se děl výkup z roboty - Jistý grunt měl k panství následující povinnosti: vrchnostenskému špýcharu každoročně 6 měr 1 2/4 mázu ovsa odvésti, potažitá robota byla 156 dní ročně, pěší 26 dní, stálý úrok odváděný 4 zl. 40 krejc. Počítalo se – Za dávku ovsa: ve stříbře za 1 míru (30 krejc.). Den potažní roboty po 9 krejcarech, den roboty pěší po 4 a 2/3 krejcarech a stálý úrok proměněn na stříbrné peníze činil 1 zl. a 52 krejcarů.
Tedy povinnost platební u svrchu uvedeného gruntu činila 30 zlatých a 20 krejcarů (ve stříbře). Z toho odpadla 1/3 na daně, ostatek patřil knížeti (tehdy Lobkovic). Také určité paragrafy chránily poddaného proti nespravedlivému ocenění dávek, roboty a platů ze strany vrchnosti a připouštěly námitky za určitých podmínek.

Koleda učitelská

Na základě guberniálního výnosu se dne 31. sprna 1786 a oznámení c. k. krajského úřadu v Táboře z roku 1786 musel učitel z každého domu dostati novoroční koledy nejméně 3 krejcary. Jak se po koledě chodilo povídá následující (záznam účastníka): „Koleda, byla jako „štola“ školní. Hned po Novém roce se chodilo po koledě. Obyčejně 2 žáci s učitelem. Učitel psal Tři krále a žáci zpívali: „Rok nový jenž jest nám přišel, v němž má býti každý vesel, veselme se, radujme se z Krista narození. Uchovejž nás, Kriste, amen, ať nás nesže věčný plamen. Až na věky. Amen. Též Vám vinšujeme v tomto novém roce, abyste všichni v tomto nastávajícím novém roce v lásce a svornosti přebývali a tam po smrti s Kristem Ježíšem v nebi se shledali.“ Chodilo se nejdříve koledovat do Dobřejic – odpoledne. Všichni měli „brotsaky“ na dary. Selky vynášeli různé dary a žáci vše ukládali. Obešly se tak 2 vesnice za den. Po Dobřejicích přišly na řadu Třebelice, Dudov, Skrýchov, jindy se zase chodilo doma v Malšicích, pak ve Lhotce, Dražičkách, Lomu, Radimovicích, Slapech, Libějicích, Bečicích a Lánech. Po mlýnech a dvorech se šlo zase jindy; tam bývalo hodně pití („chlastu“). Tam se koledníci vždy zdrželi. Maršov a Obora zůstaly naposled – tam se vždy hodně dostávalo. Bylo-li věcí mnoho, dovezl je do Malšic některý soused z Maršova na saních. Dostávalo se: sádlo, oškvarky, mouka, hrách, chleba, len, žemle, krupice aj. Všude koledníky zvali k obědu.“
Tak asi vypadala koleda učitelská. Když nastal všeobecný výkup ze všech břemen a závazků, které na selských gruntech po staletí lpěly, došlo i na zrušení koledy. Výkup z ní obnášel např.: u čísla 5 v Malšicích 1 zlatý a 10 krejcarů a složen musel být najednou roku 1872. Tím koleda přestala.

Sobotáles

Sobotáles – malá, nepatrná dávka z vyučování dětí. Ten vybírali pro učitele obyčejně dva žáci. Učitel jim dal „výtah“ (každou sobotu), tj. listinu se seznamem občanů, kteří měli děti ke škole a oni šli sbírat. Zašlo se nejdřív k představenému v obci (do všech přiškolených obcí), on listinu podepsal a již se začalo, po chalupách, kde měli školáky. Platilo se roku 1790 z každého žáka 2, 2 a ½ a 1 krejcar týdně. Chudí byli osvobozeni. Tato povinnost zanikla převedením na tzv. „školní plat“ pozdější.

Železná kráva

Železná kráva patřila k břemenům, která sužovala velmi českého sedláka. Vznik tohoto břemene byl asi následující: Mělo-li záduší (fara) právě peněz dost, koupilo krávu (též jalovici), kterou nabídlo některému potřebnému osadníkovi s tím podotknutím, aby živé zvíře opatrně ošetřoval a tak dlouho z něho ustanovený plat faře odváděl, dokud by živou krávu týchž vlastností a ceny vrátiti nemohl. Přišel-li nájemce o krávu, musel určitý plat z ní odváděti dál. Tak plat ten přecházel skoro v plat věcný. Někdy i mnohý osadník z dobročinnosti odkázal faře živou krávu, k spáse své duše a tak přispěl k rozmnožení toho tíživého břemene. Platy ze „železných“ krav nebyly stejné. Prvotně se odváděl vosk; 1 libra vosku za 1 železnou krávu. Později se platilo i penězi. Někdy se platilo při sv. Václavě, jindy při Havle, jindy při Martině. Největší počet krav bylo 5 na jednom gruntě, zhusta byly 3, velmi často dvě. Ve zlých a neúrodných dobách válečných nemohli lidé i při nejlepší vůli platiti. Povinnost jejich byla tak větší a větší, nehynula ani po letech. Tak se hromadily dluhy čili „restovalo se.“ Jen málokdy udělalo záduší přes dluhy ty křížek. Chtělo své za každou cenu, zdali je to v poplatní síle dluhujících na to se neptalo nikdy. Teprve výkup, který se prováděl v sedmdesátých letech devatenáctého století, zbavil naše lidi „železných krav.“ Z malešických „železných krav“ se platilo při Martině 23 a ¾ krejcaru šajnu. Když nastal výkup,složilo se v Malšicích do zádušní „kasy“ (v Želči) 20 zlatých šajnů jako výkupné z protivného závazku jemuž v celém kraji nikdo nerozuměl.

Sdělávání katastru

Katastr půdní byl zřizován v dobách josefínských tj. kolem roku 1748 – 1789. Zásadou katastru tereziánského bylo, že sedlák měl dáti na kontribuci 1/3 svého výtěžku hrubého. Při sdělávání katastru nového změřena znovu každá parcela, číslována a stanoven hrubý výnos půdy. Později provedeno šetření o čistém zisku půdním. Na základě tohoto rozsáhlého díla byla pak vyměřena daň pozemková (16 % z čistého výnosu). Tomu stanovení čistého zisku a zkoušení půdy se říkalo „zrnování“. U nás prováděno koncem 60. let minulého století. Komisařem byl zde jakýsi p. Kotrba a při něm rolník Boháč (odkud ?) jako znalec půdy. Komise byla dosti přístupná – nějaké to pohoštění v obci se obci vyplatilo na řadu let. Do té doby nebylo archů pozemnostních. Majetek pozemkový se zapisoval do smluv, kontraktů, právních doručení aj., na vrchnostenském úřadě vyhotovených.

Robota (dodatek o robotě)

Starý Hák (v Malšicích – Korábník – po chalupě u „Korábů“) prý ještě zastihl robotu – sám ještě krátce na ni chodil. Také pamatoval „trestnou lavici“. Stávala u můstku, pod dvorem Červeným. Byla pevná, na dvou podstavcích. Když někdo něco provedl (na robotě), musel jít na „trestnou lavici“ a tam dostal svoji zásluhu. Nosily se k tomu jen plátěné kalhoty – „po každé ráně to pěkně štíplo, zvláště když pan Franc přitlačil.“ Po výplatě zase musel jít každý pracovat. Lidé po jejím odstranění (po zrušení roboty) říkali: „Ta se natrápila lidí.“
Na robotu se chodilo z Malšic ke dvoru Červenému, do Dražiček a ke Karolínu (ten ještě nebyl na nynějším místě). V zimě také chodili muži káceti dříví, muži poráželi. I ve velkém sněhu se muselo pracovat. Pamětníci říkali, že měli kolena celá omrzlá. Byli prý poháněni důtkami.
Když robota „padla“, zpívali lidé písničku: „Když robota chcípla, sedláci jsou páni. Nesmí jim poroučet na robotě žádný. Ach, vy milí páni, pozbydete kočár, budete utíkat jako kočky do čar. Že robota padla, práce nám ubyla, z toho se raduje i stará kobyla“. Byla prý ještě delší – asi o 12ti slokách.

Daně ve starší době

Na počátku 16. století se vybíralo podle počtu osedlých občanů na panství. Za jednoho osedlého, či za berní „osedlost“ kladen byl od dob třicetileté války normální statek lánový. Daň osedlostní nebyla příliš velká. Horší doby nastaly při protireformaci; tu uplatnila se zásada, aby všechnu kontribuci nesl poddaný a pán aby přispíval jen malou částkou. Kontribuce se platívala v Želči, na úřadě. Od roku 1850 se platilo v obcích u starosty, který sebrané peníze odváděl na úřad – berní (nově vzniklý). Kontribuce bývala několik zlatých měsíčně – a ty se těžko sháněly. Po kontribuci chodíval obyčejně voják ve zbroji – nešel ze stavení dokud majetník nezaplatil. Po několik dní ho museli často hosti, než peníze sehnali. Později, u nově vzniklých úřadů berních, byl stanoven zvláštní uniformovaný zřízenec (escekutor) – „fendýř“. Býval ve vesnicích hostem velmi nemilým, zvláště u těch, kteří dluhovali daně. On zabavil nějaké dobytče nebo předmět a nezaplatil-li povinník do určité lhůty, přišlo zabavené zboží na prodej ve veřejné dražbě. To se děje až dodnes.

HISTORIE OBECNÉ ŠKOLY

Dějiny obecné školy v Malšicích

Po obnovení fary v Malšicích (roku 1737) dal kníže Ferdinand Filip Lobkovic, majitel panství želečského vystavěti (znovu) nynější kostel v Malšicích. Aby byl opatřen pro kostel kantor a varhaník, vystavěti dal týž kníže v Malšicích novou dřevěnou (na nízké podezdívce) školní budovu a dosadil k ní roku 1743 za kantora Vojtěcha Mikuru z panství schvarcenberského od Třeboně, kterýž zde 37 let působil. Zemřel dne 20. listopadu roku 1780. Příjmy jeho byly hlavně ze služby kostelní, kteráž byla jeho hlavní povinností.
Budova školní stála částečně na místě nynější radnice, částečně v nynější školní zahrádce. Původně užíval učitel dvou pokojíků a kuchyně, kterou se musilo z obou pokojíků vycházeti. Pro žáky byla jedna učebna ze které se vycházelo síní společnou i pro byt učitelův. Když bylo později třeba dvou učeben, postoupil k tomu účelu učitel své dva pokojíky a spokojil se s bývalou učebnou. Žáci i učitelé museli pak choditi do učebny kuchyní a do druhé třídy se šlo třídou první. Roku 1831 byla tato stavba již velmi chatrná, uvnitř byly stropy podepřeny dřevěnými sloupy. Téhož roku prolomil se v I. třídě strop, trám udeřil učitele při modlitbě právě klečícího do hlavy a zranil jej těžce; dětem prý se nestalo ničeho. Od té doby, až do postavení nové budovy školní vyučovalo se v čísle 31. Roku 1832 počalo se stavbou nové budovy školní (číslo 58) na pozemku (číslo parcely 42) věnovaném obcí. Podle dvorního dekretu ze dne 6. 10. 1786 dodala vrchnost ke stavbě materiál, patron platil řemeslníkům, obec přispěla ruční (nádenickou) a potažní prací. Budova nová dostavěna a svému účelu odevzdána roku 1833. V prvním poschodí byly dvě učebny, v přízemí byt učitelův (větší a menší pokojík), černá kuchyně a komora. Z komory upravena roku 1865 místnost pro 3. třídu. Později komora upravena malou přestavbou, jakož i nynější kuchyně. Dnem 1. ledna roku 1882 otevřena při zdejší škole čtvrtá třída, pro níž zatímně najmuta světnice v čísle 3. Roku 1884 a 188ř provedena přístavba školní budovy nákladem 7447,79 zlatých. Přístavek byl položen do zahrady školní. Po celou dobu přístavby se ve třech místnostech vyučovalo. V přístavku počalo se učiti roku 1885. V letech 1883 – 1885 jednala školní rada s delegáty přiškolených obcí o postavení nové dvouposchoďové budovy (v zahradě školní), která podle plánů zhotovených stavitelem Františkem Klierem z Tábora měla obsahovati 6 učeben, 4 kabinety, byt pro třídního učitele a 3 pokojíky pro učitele. Náklad na stavbu rozpočten na 24.328,68 zlatých. Stavba zmařena přičiněním několika jedinců. Pátá třída otevřena zde roku 1886.
Dne 26. května 1886 před 12. hodinou polední udeřil blesk do školy; proto myšlenka opatřiti školu hromosvody byla podepřena a realizována roku 1893.

Školní osada

Ke školní osadě malšické patřily původně všecky vesnice, patřící ke zdejší farní osadě, totiž: Malšice, Bečice, Lány, Venkov, Dobřejice, Dudov, Dražičky, Libějice, Lom, Lhotka, Maršov, Radimovice, Slapy, Skrýchov, Třebelice a Vobora. Ve výkaze z roku 1785 se uvádí počet 402 žáci školou povinní; ve skutečnosti jich chodilo do školy 89.
Roku 1829 zřízena filiální škola ve Slapech, ke které se odškolilo pět vesnic: Slapy, Dražičky, Lhotka, Libějice a Radimovice. V roce 1856 zřízena filiální škola v Maršově, k níž opět odškoleny tři vesnice: Maršov, Lom a Vobora. Roku 1890 pak zřízena dvoutřídní škola ve Skrýchově. Dnes patří ke školní osadě malšické jenom obce: Malšice se Starými Lány, Bečice s Novými Lány, Čenkov a Dobřejice. Ve školním roce 1892 – 1893 byli zde zapsáni 504 žáci. Žádáno o zřízení měšťanské školy zde. Žádost podporovaly všecky Malšicům přifařené obce. Žádosti té nevyhověno, rovněž odvolání zamítnuto. Podobný výsledek mělo i podání žádosti sněmu král. českého roku 1895. Zákonem z roku 1785 zřízen školní patronát. Patronát nad zdejší školou náležel majitelům panství želečského (knížatům z Lobkovic) a to i po jeho obmezení roku 1864. Byť tehdy kníže Jan Lobkovic požádán zástupci přiškolených obcí o podržení patronátu (s povinností dávati dříví na vytápění školy). Po vydání nových školních zákonů vzdal se kníže Jan Lobkovic roku 1871 patronátu. Závazky s patronátem spojené přešly na okres školní a částečně na obce.

Ruční práce ženské

Vyučování ženským ručním pracem zavedeno roku 1780, na základě nařízení školní rady. Ručním pracem vyučovala od roku 1786 Barbora Mikulová, choť učitele Jana Mikury. V tom roce 6 dítek předlo, 36 pletlo (učili se hoši – 11, i dívky – 31). Později za kaplanování pana J. Šonky, robili žáci ve škole před i při vyučování a za poledne žínění knoflíky, které se pak prodávaly.
Pravidelně se vyučuje ženským ručním pracem od roku 1877 – ve dvou odděleních po 3 hodinách týdně. Vyučovaly industriální učitelky: Tekla Stárková z Bechyně (1877 – 1778), Aloisie Studničková z Janova (1877 – 1878), Anna Boušková z Přehořova (1877 – 1878), Emilie Staňková (1878 – 1879), Antonie Prémová (1879 – 1882) atd.

Polévkový ústav

V roce 1906 – 1907 zřízen při škole zdejší „Polévkový ústav“ pro školní mládež. Ustavilo se pětičlenné komité a učitel Jan Pazdera pověřen vybíráním příspěvků. Hlavní iniciativu vyvíjel zdejší odbor Národní Jednoty Pošumavské. Polévka vařena u paní Marie Čudové, hostinské v Malšicích a podávána dětem za cenu 5 h za jednu porce. Některým dětem dávána polévka zdarma, jiným za výše uvedený obnos. Polévka se udílela po dobu 55 dní tj. od 1. prosince do 28. února každého roku. V roce 1906 – 1907 podělováno polévkou celkem 183dívek. Dozor obstarávali páni učitelé. V roce 1908 rozdělil ústav 4838 porcí za 241.90 K. V roce 1909 rozděleno 4632 porcí za 231.60 K; v roce 1910 rozděleno 3372 porcí, jedna po 6 h; v roce 1912 rozděleno 3281 porcí po 7 hal. Činnost polévkového ústavu skončena ve světové válce v roce 1915 – rodiče většinou nemohli přispívati a chtěli se o stravování dítek postarati sami.

V roce 1908 konána první školní slavnost stromková – zasazeno 31 lip nákladem 450.20 K.
V roce 1912 opatřen pro školu nový šicí stroj (Singer) za 114 K.

Válka světová

Válkou světovou škola také nesmírně trpěla. Žactvu byly povolovány větší úlevy, zejména k pracem zemědělským a u těch rodin jichž otcové nebo příslušníci vykonávali službu vojenskou. Také stálé změny v učitelském sboru nebyly škole ku prospěchu. Ve všech třídách konány různé akce ve prospěch vojsk, nařízené okresním hejtmanstvím. Nejdřív sbíráno žactvem a sušeno listí ostružinové jako náhrada čaje, po obcích konány dětmi sbírky milodarů; za utržené peníze nakoupena vlna a bavlna ze které dívky IV. a V. třídy hotovily zimní oděvní součástky pro vojsko. V roce 1914 zhotoveno celkem 41 párů ponožek, 2 páry punčoch, 40 párů nátepniček, 10 párů vlněných onucí, 3 páry rukavic, 12 kuklí, 10 pásků na uši a 10 šálů. Kolik z těchto věcí dostalo se skutečně vojsku, a zejména našemu, českému, není známo.
Sbírka kovů nařízená úřady a konána žactvem vynesla sběr 8 kg různých kovů. V roce 1915 zasláno do Vídně opět 6 kg sušeného listí ostružinového a jahodníkového. Zbytků látek vlněných a kaučuku ku prospěchům válečným sebráno 180 kg (kaučukových věcí asi 4 kg). V roce 1916 opět sebráno žactvem přes 100 kg zbytků látek a něco kaučuku; také 10 kg sušeného listí odesláno.

Za války světové vydány v roce 1915 nové školní osnovy, podle nichž se hned počalo vyučovati. Ve všech letech války, zejména ke konci, docházely správu školy od okresního hejtmanství oběžníky v příčině rakousky – vlasteneckého chování českého učitelstva. Učitelstvu mělo být stále připomínáno, aby i širší veřejnost hledělo získávati, nebo aspoň neutralizovati v zájmu říše rakouské. Bylo nuceno k agitaci pro půjčky válečné. Na III. válečnou půjčku upsala škola 1000 K, na IV. válečnou půjčku 300 K, na další upsáno 200 K. Rovněž při soupisech zásob obilí a brambor bylo učitelstvo činno. Doba byla zlá, smutná, proto s tajenou, vnitřní radostí vítal se projev poslance Staňka přednesený v říšské radě v roce 1917, kdež žádáno neochvějně zřízení samostatného českého státu.

Škola musel zúčastňovati všech slavností církevních i světských – jichž byla veliká spousta – vše jen za účelem projevování loyalnosti k říši.
V roce 1916 – 1917 zaveden do školní budovy vodovod (nákladem asi 3.000 K). V roce 1917 sňaty ze školní budovy svodivé měděné dráty hromosvodní k účelům válečným.
Škola se velmi činně zúčastnila oslavy návratu Svobody – 28. říjen byl pozdraven tak radostně jako žádný jiný den v životě našem – i místním.
Nový školní rok počínal se již v duchu svobodném; slavnosti loyální odpadly, církevní úkony školní rovněž – vzpomíná se těch, kteří se zasloužili o vznik Čsl. Státu.

PRESIDENT MASARYK V MALŠICÍCH

Presidentem státu čsl. zvolen T. G. Masaryk.
Z počátku (do roku 1921) sídlil p. president vždy v létě v Plané nad Lužnicí, odkudž podnikal autem vyjížďky do okolí. Při jedné takové vyjížďce, projel také Malšicemi. Bylo to dne 10. dubna 1920; v pozdní hodině dopolední, neočekávaně projel zde směrem k Příběnicům. Auto nejelo však šťastnou cestou. Řidič, neznalý cesty, zavezl p. presidenta k Bečicům, a když konečně po správně cestě dospěli k lesu, potkali lesního zřízence p. Přívozníka; ten poznav p. presidenta, nabídl se mu k doprovodu. Poněvadž čas velmi pokročil, rozhodl se pan president raději se vrátiti a odložil prohlídku hradu Příběnic na dobu pozdější. Zatím roznesla se zpráva o přítomnosti pana presidenta mezi lidem a když se vracel zpět, shromážděné zástupy lidu a dětí jej bouřlivě pozdravovaly. Děkuje všem kynutím ruky zvolna mizel v dáli za večerního šera po silnici k Táboru.

ČESKOSLOVENSKÁ CÍRKEV

V roce 1920 přihlásilo se hodně rodin k církvi československé. Mezi školními dítkami napočteno jich 35 čsl. vyznání. Prvním učitelem čsl. náboženství byl p. Karel Tomášek, předseda rady starších církve československé. Později vyučovala čsl. náboženství učitelka Jitka Fišerová a od roku 1924 mu vyučuje učitel Jan Martinů ze Slap. V roce 1921 obohacena byla škola novým loutkovým divadlem – zásluhou učitele Zdeňka Pelikána. V roce 1922 ustaven při škole ze členů sboru učitelů „důvěrnický sbor“ jako odbočka okresní péče o mládež. Pro každou přiškolenou obec zvolen jeden důvěrník, aby si všímal života dětí té obce a získával o nich patřičné informace. V roce 1923 zaveden do školní budovy elektrický proud – osvětlování zavedeno jen v bytě třídního učitele. Ve škole zaveden po převratě Dorost Československého Červeného kříže – úkolem jeho je propagace hygieny těla i ducha – sbližování lidí i národů. Za zdárnou a úsilnou práci obdržel Dorost uznání (diplom) od ústředí z Prahy.
Škola snažila se všemožně, aby nalezla pochopení v občanstvu pro nové směry a cíle občanské výchovy republikánské – jednak pořádáním školních slavností, besídek, jednak dětskými divadelními hrami. Touto stálou prací získala si řady občanů, kteří při každé podobné příležitosti projevují lásku ke škole a umí náležitě její význam.

ŽIVNOSTENSKÁ ŠKOLA POKRAČOVACÍ

Počátky živnostenské školy pokračovací v Malšicích jeví se ji v zavedení nedělních opakovacích hodin pro škole odrostlou mládež obojího pohlaví (v roce 1790). Vyučování podléhalo dozoru církve a učitele zaň placeni nebyli. V Malšicích takovéto vyučování bylo od roku 1788 až do konce roku 1864 – 1865. Při jednání o zřízení III. třídy obecné školy v Malšicích, jenáno místním živnostenským spolkem o zřízení pokračovacího kurzu pro učně. Vyučování povoleno od 1. října 1865 v neděli vždy po třech hodinách. Školní rok trval 8 měsíců (od 1. října do 31. května). Vyučování obstarávali učitelé při obecné škole zdejší. Za vyučování učňů se platilo 40 zl. stř. ročně, jednomu učiteli. Roku 1889 povolen spolkem přídavek 10 zlatých. Palivo k vytápění tříd poskytoval spolek. Od roku 1893 rozšířeno vyučování o 2 hodiny, tj. na 5 hodin týdně. Výbor živnostenského spolku vydržoval a řídil tento speciální kurz až do roku 1893, volil učitele, podle svého uznání je odměňoval, přijímal subvence k vydržování školy a dozíral k chování a prospěchu učňů. Každoročně o Tučném čtvrtku bývala veřejná zkouška učňů. Po mši za zdar živnostenského spolku v týž den sloužené, jíž se spolek s praporem účastnil, šlo se do školy, kdež učitel zkoušel žáky z toho, čemu je naučil. Zkoušce byl přítomen farář (někdy i předseda spolku), který se také učňů dotazoval a k nim řeč míval. Nejpilnější bývali malým peněžitým dárkem poděleni. Po zkoušce bývala valná hromada spolku. Žáků bývalo kolem dvaceti. K vydržování kurzu obdržel spolek tyto subvence: od záložny v Malšicích 5 zlatých ročně; od Obchodní a živnostenské komory v Českých Budějovicích ročně po 30ti zlatých; a od roku 1891 od země české 50 zlatých – okresní výbor v Táboře přispíval ročně 25 zlatých; stát dával subvenci jen zřídka v obnosu od 40 – 50 zlatých.
V roce 1893 – 1894 pracováno o přeměně speciální kurzu ve dvoutřídní průmyslovou školu. Utvořen školní výbor k řízení školy, která povolena definitivně roku 1894 a 1895. V roce 1893 -1894 přestaly se konati výroční zkoušky. Ve školním výboru zasedali: za živnostenský spolek V. E. Sudek – obchodník, Jan Štefl – hostinský; za zemský výbor Jan Hejný – rolník a člen okresního zastupitelstva; za obec Alois Štefl – pekař a starosta obce; za školu Jakub Truhlář – třídní učitel. Od roku 1895 zástupcem vlády jmenován František Kárník – obvodní lékař v Malšicích. Vyučování v pokračovací škole průmyslové jest povinné a bezplatné pro učně všech živností v obvodu živnostenského společenstva v Malšicích. Od školního roku 1893 – 1894 dostávají žáci všechny školní potřeby zdarma.
V roce 1901 – 1902 se vyučovalo v neděli od 9 do 12 hodin, v pondělí a úterý večer od 4 do 6 hodin; v měsíci říjnu, březnu a dubnu od 5 do 7 hodin. Vyučovalo se v I. třídě: počtům – 1 hodina, měřickým počtům – 1 hodina, živnostenským písemnostem – 2 hodiny, kreslení a rýsování – 3 hodiny. Ve II. třídě: živnostenským počtům a účetnictví – 3 hodiny, živnostenským písemnostem – 1 hodina, kreslení a rýsování – 3 hodiny týdně. Za jednu vyučovací hodinu se platilo 6 K odměny. Subvence dostávala škola: státní – 340 K, zemskou – 200 K, od obchodní komory a okresního výboru po 100 K, od záložny zdejší 40 K, od živnostenského spolku a obce 30 K, příspěvek místní školní rady na palivo činí 48 K.
V roce 1901 povoleno také vyučování děvčatům – živnostnicím budoucím. Výnosem ministerstva školství z roku 1908 změněny byly stanovy škol průmyslových – stanoveny přestávky – označeno kdo má a musí choditi do školy průmyslové. V roce 1909 upraven obvod pro školní docházku, určen okruh 4 km od školy. Téhož roku založena žákovská knihovna.
Během světové války činnost školy úplně zanikla. Nebylo dostatek sil vyučujících a i malý počet učňovského dorostu. Teprve po válce, převratem způsobena mnohá radikální změna a škrt ve starých institucích – činnost školní znovu obnovena. Hned v první konferenci 14. listopadu usnesena zaměti vyučování nedělní a večerní za vyučování ve čtvrtek. Tak vyučuje se od roku 1918 po nynější časy vždy jen ve čtvrtek, od 8 hodin do 12 hodin dopoledne a od 1 hodiny do 5 hodin odpoledne. Od učňů vybíralo se zápisné 5 Kč; v roce 1919 – 1920 vyučovalo se pouze v I. ročníku. V roce 1922 zápisné učňů zvýšeno na 10 Kč – dnes platí zápisné 20 Kč. V roce 1924 zúčastnila se škola výstavky učňovských prací dílenských v Malšicích pořádané živnostenským spolkem. Správcem školy – jejíž název změněn (Živnostenská škola pokračovací) byl od převratu učitel Jaroslav Koukal až do roku 1927. Od roku 1927 správcem školy jest třídní učitel František Štefl. V roce 1928 na škole bylo vyučováno: písemnostem (I. ročník) – 2 hodiny, vyučoval učitel K. Hemzáček; živnostenským počtům (I. ročník) – 2 hodiny, vyučoval třídní učitel F. Štefl; odbornému kreslení (v I. a II. ročníku) – 8 hodin, vyučoval učitel V. Petřík; kalkulaci, účetnictví a občanské nauce (II. ročník) – 4 hodiny, vyučoval učitel F. Sláma.

Místní osvětová komise

Místní osvětová komise v Malšicích založena ve zdejší obce ve schůzi dne 25. ledna 1920 konané ve zdejší radnici za účasti zástupců všech místních spolků na popud obecního úřadu svolané. Předsedou „Místní komise osvětového sboru“ zvolen MUDr. František Kárník; jednatelem učitel Jaroslav Koukal; členy výboru: Karel Rejlek – tehdejší starosta obce, Jan Pazdera – třídní učitel za Pěvecké sdružení malšické, Josef Hák – bývalý okresní starosta za Národní Jednotu Pošumavskou zde a současně za Sokol, Jan Rejlek – za spolek divadelních ochotníků. Malšické místní osvětové komisy přiděleny jsou obce: Bečice, Čenkov a Dobřejice. Činnost místní osvětové komise jeví se od roku 1920 podle záznamů následovně: V roce 1920 byly vykonány 4 celovečerní přednášky na téma T. G. Masaryk, Mistr Jan Hus, Bílá Hora a její příčiny a následky, Komenský – učitel národa. Přednášeli: 3x profesor Dvořák Stanislav z Tábora a 1x učitel Vejvoda z Chotovin. Dne 28. října 1928 pořádána všemi pokrokovými korporacemi oslava státního svátku a 10. výročí vzniku Československé republiky. Oslava byla velkou manifestací národní, účast všech spolků s prapory a v krojích; občanstvo místní i okolní zúčastnilo se v míře nebývalé. Slavnost zahájil Dr. František Kárník, pak pěvecký sbor místní s třídním učitelem Šteflem zapěl „Věno“, slavnostní řeč pronesl učitel Václav Petřík, následovaly recitace, sbory; projev okresního starosty Jana Háka o naší samosprávě, náměstka obecního starosty pana Blažka za obec Malšice a po recitacích a sborech doslove Dr. Kárníka slavnost skončena.

Příjmy místní osvětové komise za léta 1920 – 1928 byly celkem 1859 Kč, vydání tolikéž. Místní osvětová komise je finančně podpořena obcí (60 Kč), darem Občanské záložny (40 – 100 Kč) a různými příspěvky. Rovněž vstupným vybíraným při podnicích, které pořádá. Většinu podniků však dělá za vstup volný nebo úplně zdarma.

DOPRAVA

Silnice

Doprava v Malšicích nebývala na vysokém stupni. Silnice vedla zde jenom jedna – a ta ještě asi 10 minut od Malšic – z Tábora do Bechyně. To, že se silnice Malšicům vyhýbala bylo vinou několika pánů starších (radních), kteří mysleli, že povede-li silnice Malšicemi, „vandrovalo“ by tudy stále vojsko, žoldáci, tuláci a pobertové. Takhle, že jde všechna ta „čeládka“ mimo. Nebylo tomu tak – snad se stával pravý opak.
Cesty bývaly samá strouha, rokle. Před nynějším družstvem byla velká strouha s lávkou, na náměstí samá jáma od v zimě ukrytých brambor. Od Malšic k slapskému lesu bývala prý cesta „kriminální.“ Po Malšicích bývalo také louží plno. Před Švadlenou, u Háků (podél silnice k Bečicům), proti Rejlkovi, na Průhoně aj. Cesta z Průhona bývala jako strž – blízko byl Drtinův rybník.
Za léta poslední ve všem stala se náprava. Silnice okresní z Tábora byla na žádost Živnostenského spolku v roce 1866 přeložena v roce 18762 nákladem obce a poplatníků a vedena Malšicemi a v roce 1873 přešla v majetek okresu. Silnice do Maršova byla stavěna v letech 1911 – 1914, silnice do Bečic započata rovněž v roce 1911. Dnes komunikační síť je dosti hustá, jedná se ještě o silnici do Lomu. Stav silnic je velmi uspokojivý; dobré válcování a blízkost okresního lom (pod Bečicemi) a konečně působení bývalého okresního starosty pana J. Háka z Malšic, přispělo k podstatnému zlepšení a úpravě našich silnic.
Okresním cestářem jest v místě pan J. Čásenský.
Doprava děla se jindy koňmo. Jezdili „formani.“ Z Malšic jezdívali až i do Prahy, do Hradce Jindřichova (pro proso), do Týna nad Vltavou (pro sůl – pak pro různé věci, které se plavily po vodě), do Tábora (tam se vozilo „tříslo“), také někteří jeli do Českých Budějovic. Na cestách se stavěli ve „formanských hospodách.“ Také pošta se dopravovala v „dostavníku“.

Dráha elektrická

Jednání o stavbu elektrické dráhy počalo v roce 1894. Zásluhy o to přísluší jistě velkou měrou Dr. Hynku Danielovi, purkmistru města Bechyně, který s okresním tajemníkem J. Černým a ředitelem velkostatku panem J. Hanušem staral se o uskutečnění díla všemožně. Původně zamýšlen byl projekt spojení z Bosňan přes Týn nad Vltavou, Bechyni, Tábor, Vlašim na Kutnou Horu.
Když roku 1889 tato trať nebyla povolena, utvořilo se družstvo pro trať Tábor-Bechyně-Týn. Než ani to nemělo dlouhého trvání; přes sliby vlády, že trať Tábor – Bechyně bude první, počala se stavěti dílčí trať Týn – Vodňany. Teprve na základě zákona z roku 1892 o podpoře železnic znovu oživly touhy po železnici, utvořeno v Bechyni nové družstvo a pomocí poslance Dr. Dostála podařilo se získati vlivné činitele. V roce 1896 trať tato schválena na sněmu. Při propracování detailních plánů upozorněno na pohon elektrický a tak v roce 1898 jednáno s firmou Křižík o vypracování projektu pro pohon elektrický. Roku 1900 vyslovilo ministerstvo železnic svůj souhlas s vybudováním dráhy pro pohon elektrický a hned zahájeno jednání o koncesi.
Do roku 1902 všechny tyto formální práce skončeny a v dubnu v roce 1902 přikročeno ke stavbě. Stavební práce na trati prováděl J. Kubíček a spol., elektrická zařízení dodala firma Fr. Křižík, vagony firma Ringhoffer. Zadání spodní stavby řešeno ofertně u správního výboru (nejnižší ofertu: 2,758 tis. K podal stavitel J. Kubíček a spol.). Dne 30. ledna 1902 prováděno v Malšicích vyvlastňovací řízení pozemků pro dráhu. Smluveno 60 krejcarů z 1 čtvereční sáh pole; 70 krejcarů za 1 čtvereční sáh louky, nebo pole středem protínaného drahou.
Dne 1. června 1903 vyjel první motorový vůz na trať, aby konal jízdy zkušební; dne 5. června v půl osmé večer přijel poprvé do Malšic. Následující dni již přivážen byl náklad; brzo na to nastoupil zde službu na nádraží pan Josef Hrneček, přednosta stanice. Ve dnech 8. – 19. června 1903 konány různé zkoušky, schválení a podobně. A 21. června následovalo pravidelné zahájení dopravy. Jízda byla slavnostně zahájena dne 21. června 1903 za účasti místodržitele král. českého Karla Coudenhove, maršálka zemského Jiřího Lobkovice, deputace zemského výboru v čele s hrabětem Schonbornem, hraběte Harracha, mnoha vládních radů, inspektorů železničních, kontrolorů, referentů, říšských a zemských poslanců: Dvořáka, Kotrmelce, Deyma, Langa, Brdlíka; rady Fr. Křižíka, podnikatele Kubíčka, okresního starosty Zeise a mnoha jiných.
Vlak vyjel v 10 hodin 41 minut z Tábora a v bouři a lijáku přijel jedenácté hodině do stanice Malšic, ozdobené a naplněné velkým množstvím obecenstva, spolků; starosta obce Alois Štefl uvítal hosty, pan místodržitel a maršálek zemský stručně odpověděli, podepsali se do pamětní knihy obecní a za zvuků hudby odjížděli dále k Bechyni. Na stavbu dráhy obec upsala 5 akcií po 200 zlatých, tj. celkem 1000 zlatých. Pozemky pro nádraží věnovala obec zdarma.

ŽIVNOSTENSKÁ ZÁLOŽNA

Záložna tato má svůj původ již v letech 1865, kdy ve valné hromadě živnostenského spolku v Malšicích dne 16. ledna odhlasován návrh na zřízení záložny. Ustavující valná hromada konala se dne 24. listopadu 1865. Ve valné hromadě záloženské konané dne 19. března 1874 v čísle 100, schválena změna stanov velikou většinou proti 4 hlasům zástupců živnostenského spolku: Filipa Steinera, Jana Štefla, Františka Nováka a Jana Červenky, jichž jménem zapsáno do protokolu, že nesouhlasí, aby článek 12 stanov byl v nových stanovách vynechán, dokud se neprovede narovnání se živnostenským spolkem. Protest zůstal bezvýsledným. Tím vznikla z původní živnostenské záložny „Občanská záložna“ a spolek živnostenský dostával odměnu ze zbytků čistého zisku.
To pohnulo čelné funkcionáře spolku živnostenského, aby v roce 1903 založili vlastní záložnu, za tím účelem, aby se dosáhlo cíle vytčeného starší předky v letech šedesátých, aby se prospělo stavu živnostenskému.
Z historie záložny budiž uvedeno: Z počátku neměla záložna tak velkého peněžního obratu – nedostávalo se peněz na výpůjčky členům, takže bylo nutno žádati z Prahy o zálohy půjček fondových.
Záložna čítala v roce 1909 celkem 101 členů se 171 podílem po 10 K. Předsedou byl pan Josef Švec, krejčí v Malšicích, náměstkem František Pícha – krejčí z Malšic. Členy představenstva byli páni: Alois Sklenář – obuvník, František Vrkoč – krejčí ze Slap, Karel Rejlek – krejčí, Tomáš Rys – krejčí a František Kvasnička – obuvník. V dozorčí radě byli: František Cajz – hostinský, František Jošt – zedník a Josef Pán – rolník z Lánů. V roce 1909 také poprvé udělena odměna předsedovi 50 K a pokladníkovi 50 K.
Počet členů: v roce 1910 byl 104, v roce 1914 bylo 96 členů, v roce 1917 bylo 85 členů, v roce 1920 bylo 83 členů, v roce 1923 bylo 69 členů, v roce 1925 bylo 72 členů a v roce 1926 bylo 75 členů.
Činnost záložny omezuje se pouze na půjčky členům. V roce 1912 – 1913 znamenala záložna pokles vkladů; za účelem podpory na režii záložny žádáno o podporu k ministerstvu veřejných prací. Podpora slíbena s podmínkou změny stanov. Změna stanov odhlasována na valné hromadě 23. února a 9. března 1913 a zvoleno nové pětičlenné představenstvo. Na základě této změny vyplacena podpora 600 K, a 350 K na zařízení záloženská. Stav podílů zredukován; podíly byly po 100 K s ručením trojnásobným.
Deset let trvání oslavila záložna v roce 1913, kdy již byla členem Sboru (svazu) čes. živnost. společ. v království českém. Toho roku zvýšena odměna panu předsedovi na 100 K, pokladníku na 100 K a představenstvu odměny 30 K. Půjčky členům děly se až do výše 5000 K na 5,5% úrok.
Válka činnost záložny trochu ochromila – vyskytlo se mnoho těch, kteří chtěli všechny své vklady vybrati, ale teprve v poslední chvíli se umoudřili; za celou tu dobu nebyl však žádný větší obnos uložen.
Na válečné půjčky upsala záložna celkem asi 2000 K.
Záložna svými zástupci zúčastnila se činně státního převratu (jeho oslavy dne 3. listopadu 1918).
Na půjčku Národní Svobody upsala záložna 1000 Kč. Po znovuobnovení samostatnosti Československa činnost se postupně zlepšovala; stanovena nejvyšší kvóta k přijímání vkladů (100 tis. Kč) a nevyšší obnos půjčky členu (5 tis. Kč).
V roce 1919 spravovala záložna celkem 83.684 Kč jmění; vlastní jmění činilo: členské podíly 8.320 Kč, rezervní fond 4.010 Kč – celkem 12.330 Kč. Na státní premiovou půjčku upsáno 1.000 Kč. Od roku 1922 vedou správu záložny páni: Karel Rejlek – krejčí (jako předseda), František Pícha – krejčí (místopředseda), Josef Švec – krejčí (pokladník), V roce 1925 byly vklady úrokovány na 4,5 %, půjčky na 5,5 %; v roce 1928 pak ze vkladů se vyplácí 5 % úroku, ze zápůjček se platí 6 % (5% úrok se platí jenom ze vkladů přes 10 tis. Kč). Obrat peněz jevil se následovně: v roce 1907 – 105.650 K; roku 1916 – 256.807; roku 1919 – 358.150 Kč; v roce 1920 – 132.603 Kč; v roce 1924 – 629.282 Kč; v roce 1926 – 797.061 Kč. Čistý zisk obnášel: v roce 1907- 149 K; roku 1916 – 900 K; v roce 1919 – 1.103 Kč; v roce 1924 – 1.422 Kč a v roce 1926 – 1.264 Kč. Místností úředních není – úřaduje se jen v bytě příslušných funkcionářů. Záložna obdržela od vlády republiky čsl. subvenci 200 Kč se 300 Kč na režii v roce 1920 a v roce 1921 obdržela podporu 400 Kč(státní). Členům se vyplácela v roce 1920 dividenda 4%. Odměna předsedovi činila 200 Kč a pokladníku také 200 Kč. Obnos k vypůjčení určený zvýšen pro členy na 20 tis. Kč. V roce 1921 uloženo k Agrární bance v Táboře obnos 9 tis. Kč a v Občanské záložně obnos 2000 Kč. Také upsaná jedna akcie pro Národní banku čsl. v obnosu 3400 Kč (v hodnotě 100 dolarů).

SPOLKY

Živnostenský spolek – Společenstvo smíšených živností v Malšicích

Živnostníci malšičtí patřívali dříve k cechům okolním, jmenovitě jistebnickým. Již roku 1859 následkem císařského patentu o vydání živnostenského řádu, uvažováno v Malšicích o tom, aby pro Malšice a okolí zřízen byl živnostenský spolek. Úmysl ten uskutečnil se teprve roku 1863 přes odpor úřadů a okolních cechů, k nimž živnostníci z Malšic a okolí hlavně náleželi.
Jednalo se jim patrně o úbytek příjmů, který by cechům těm vzešel utvořením živnostenského spolku v Malšicích. (Platilo se tehdy: noví mistři za mistrovský list – 30 zl., pomocníci za list výučný – 15 – 25 zlatých.)
Vlastní spolek založen byl v Malšicích roku 1863. Již roku 1862 byli zdejší živnostníci vyzváni, aby vstoupili do živnostenských spolků v Táboře. Uvažovali, nebylo-li by pro ně výhodnějším zřízení místního spolku. Křejčovský mistr pan František Rejlek sebral k 60ti podpisům živnostníků v Malšicích a okolí, kteří souhlasili se zřízením spolku v Malšicích. Ve schůzi 18. února 1863 zvolen zatímní výbor, jemuž uloženo pečovati o zřízení spolku zde. Protože se jim u okresního úřadu v Táboře dávala malá naděje, že by docílili založení spolku, vyslán člen zatímního výboru, obchodník Filip Steiner s doporučením pana faráře Josefa Šonky na zemského poslance pana Jana Kratochvíla do Prahy, aby osobně podporoval podanou žádost. Výsledkem intervence poslance Kratochvíla bylo schválení stanov místodržitelstvím dne 2. listopadu roku 1863. Již dne 9. července konala se první valná hromada spolku za přítomnosti komisaře Raušera, při níž zvolen předsedou spolku pan Václav Smažík, kovář v Malšicích, náměstkem jeho byl zvolen obchodník Filip Steiner. Do výboru byli zvoleni: Antonín Kos – kovář v Maršově, Jan Ballon – řezník, František Novák – krejčí, Josef Smažík – kovář a Jan Červenka – obuvník. Všichni byli z Malšic. Spolek při založení čítal 63 členů. Platilo se: 2 zl. přístupného (někteří 4 zl.) a roční příspěvek 40 krejcarů. Ke spolku patřily obce: Malšice se samotami, Staré a Nové Lány, Bečice, Dobřejice mlýn Suchomel, Přebelice, Dudov, Skrýchov, Čenkov, Bezděční, Obora, Lom, Maršov, Libějice, Želečské Radimovice s Úlehlemi a samotami, Slapy, Lhotka Hnojná a Dražičky.
Po zvyku starých cechů pořídil tehdáž spolek z dobrovolných příspěvků spolkovou korouhev (prapor) s obrazem zemského patrona Václava, knížete na jedné a znaky všech řemesel a živností na druhé straně, za 190 zlatých. Při svěcení praporu dne 1. května 1864 byl kmotrem praporu pan Václav Skalák, hostinský ze Slap a kmotrou byla paní M. Parmová, choť mlynáře na Bejšovci (pod Bečicemi). Při svěcení promluvil řeč farář Josef Rokoš, účastno bylo 8 družiček.
Prvním, důležitým činem spolku živnostenského bylo podání žádosti (společně s obcí Malšice) o výroční trhy a o zřízení III. třídy při obecné škole v Malšicích jakož i o zavedení opakovacího vyučování nedělního pro učně.
Výroční trhy povoleny v Malšicích roku 1865 rovněž oběma žádostem následujícím vyhověno příznivě. Ve valné hromadě 16. ledna 1865 jednal živnostenský spolek o zřízení živnostenské záložny v Malšicích, jejíž stanovy předloženy 31. července 1865 okresnímu úřadu ke schválení. Živnostenský spolek dal v základ záložny 100 zlatých, začež mělo 10 % z čistého zisku záložny plynouti do spolkové pokladny. První funkcionáři byli voleni i z nečlenů spolku živnostenského, jakož i nečlenové spolku mohli býti údy záložny. Následkem toho poznenáhlu vliv spolku živnostenského byl opomíjen a rokem 1873, kdy se záložna přeměnila v Občanskou záložnu, vliv spolku úplně zmizel. Spolek pak vybudoval vlastní záložnu až v roce 1903 za účelem pomožení živnostnictvu v nutných případech. Při spolku byl zřízen „Chudý ústav“ ku podpoře členů, který měl v roce 1877 již 535 zlatých, v roce 1889 již 799 zlatých a v roce 1901 již 850 zlatých jmění. Úroky z kapitálu toho se rozdělují každoročně jako podpory zchudlým mistrům a vdovám po živnostnících. Od roku 1877 dostávala každá vdova 10 zlatých pohřebného. Spolek účastní se pohřbu člena s praporem.
Roku 1886 v prosinci žádal spolek společně s obcí o přestavění okresní silnice, která se Malšicům asi 10 minut opodál vyhýbala. Výsledek byl, že silnice v roce 1872 byla nákladem obce a poplatníků přestavěna a roku 1873 převzata byla okresem.
V roce 1867 podána zároveň s obcí žádost o povýšení Malšic za městys – což se také stalo a velmi hlučně oslaveno roku 1868. Týž rok žádáno o zřízení poštovního úřadu. V roce 1870 založen společný kupecký závod „Úspora“, což mělo neblahý vliv na spolek roztržkou faráře Šonky a Rokoše s dosavadním náměstkem Filipem Steinerem, který pak své místo postoupil panu Janu Červenkovi, který byl zvolen předsedou. Následkem přetvoření záložny vliv kněží na spolek ochabnul a roku 1874 zvolen opět Filip Steiner předsedou.
V roce 1875 žádal spolek o rozmnožení výročních trhu v Malšicích (bezvýsledně). Téhož roku koupeny máry a 8 pochodní spolkových; vše uloženo v kostelní márnici. V roce 1877 pořízen nový prapor se znakem země české; (žádost oň bylo nutno poslati do Vídně). Prapor byl svěcen v červnu roku 1888. Kmotrem praporu byla paní Kateřina Chržová, choť sládka z Tábora, prapor světil farář Foitík.
Roku 1883 zřízena při spolku pokladna pro nemocné, jejímž předsedou byl mlynář V. Parma a náměstkem obchodník V. E. Sudek. Do pokladny odváděli pomocníci živnostenští 2 krejcary za osobu a z každého zlatého mzdy; mistři pak platili též příspěvek rovný polovici příspěvku pomocníka. Pokladna poskytovala členům nárok na bezplatnou pomoc lékařskou a léky. Rokem 1889, když schválena okresní nemocenská pokladna v Táboře, pokladna spolková přestává vykonávati svou činnost.
V roce 1898 se spolek zúčastnil sjezdu živnostenského v Táboře a v roce 1902 táborské výstavy. V roce 1901 byl stav spolku následující: předsedou byl pan V. E. Sudek – obchodník; výbor šestičlenný s třemi náhradníky volil se tak, že každoročně vystoupila 1/3 členů a nahradila se volbou novou. Do spolku vstupující člen platil 6 K zápisného a roční příspěvek 80 h (výše určována valnou hromadou). Také měl spolek ke svým účelům použíti ¾ vybraných poplatků inkorporačních. Příjmy spolku tvořily též poplatky za přijetí učně a poplatek za vyučení. Oba po 5 K; z toho smělo být použito ½ k účelům spolku. Ostatní má být použito ke vzdělání učňů nebo k jiným jejich zájmům. Doba učební stanovena na 2 – 4 roky.
Dědicem živnostenského spolku v případě jeho rozejití má býti obec Malšice.